Rozkrývání procesu lidské evoluce bylo v uplynulém století zcela závislé na analýze archeologických nálezů a potýkalo se s nesmiřitelnými koncepcemi archeologů a antropologů. Úspěchy v mapování DNA však v posledních dvou desetiletích umožnily obrovský pokrok, jaký lze přirovnat k posunu z doby kamenné do moderní civilizace. Přestože zdaleka ne všechny problémy původu druhu Homo sapiens lze pokládat za definitivně vyřešené, už naše současné představy vyjasňují tolik detailů, že by pro minulou generaci vědců byly nepředstavitelným snem z říše science-fiction.
Současná věda předpokládá, že k prvnímu exodu hominidů mimo Afriku došlo před necelými 2 miliony let, kdy se zde objevuje nový druh označovaný tradičně jako „Homo erectus“ (člověk vzpřímený). Nejstarší africké nálezy člověka vzpřímeného jsou přibližně 1,9–1,8 milionu let staré a naznačují dlouhou koexistenci s druhy Homo habilis a Homo rudolfensis, jejichž pozice v lidském vývojovém stromu není stále zcela jasná. V každém případě se zdá, že zrození Homo erectus je výsledkem zrychlené evoluce v tomto období, pravděpodobně v důsledku zahájení speciální výroby kamenných nástrojů a přechodu k masožravosti u jeho předchůdců, což byl nutný nutriční předpoklad k vývoji mozku. Zatímco nejstarší zástupci rodu Homo měřili v průměru nejvýš něco málo přes 150 cm a jejich mozková kapacita nedosahovala ani 650 cm², Homo erectus byl se svými 170 cm a mozkovou kapacitou téměř 1000 cm² na svou dobu inteligentním čahounem. Je zřejmé, že s takovými parametry se již mohl vydat na úspěšnou expedici do Eurasie.
První spolehlivě datované naleziště hominidů mimo Afriku leží v gruzínském Dmanisi. Svědčí o tom, že zástupci rodu Homo opustili Afriku nejméně před 1,7 milionem let. Možná ještě dříve se objevují v jihovýchodní Asii, odkud však doposud známe málo spolehlivých dat. Vzhledem k tomu, že asijský Homo erectus se vyznačoval určitými kosterními specifiky, prosazují někteří vědci dělení afrických a neafrických populací na dva samostatné druhy – zatímco africká obdržela nové jméno”Homo ergaster”, asijským vystěhovalcům zůstal název “Homo erectus”.
K dalšímu evolučnímu posunu ve vývoji rodu Homo došlo přibližně před tři čtvrtě milionem let. Homo ergaster tehdy v Africe přechází do řady pokročilejších, variabilních forem, jejichž druhová klasifikace je dosti mlhavá. Jedna z nich (tzv. Homo antecessor) proniká už nejméně před 800 000 lety do Evropy, kde se záhy proměňuje do nového druhu Homo heidelbergensis. Ten už disponoval zcela moderní výškou téměř 180 cm a mozkovnou o objemu cca 1250 cm³, což se již blíží průměrným hodnotám u některých forem moderních lidí. K přeměně afrických současníků Homo heidelbergensis na archaické formy Homo sapiens a posléze na moderní Homo sapiens došlo před 400-200 000 lety. V tomto období byla diverzifikovaná přechodná stádia archaických sapientů rozšířena od Afriky přes Evropu až po sever Číny. Nejstarším nálezem, který lze přiřknout modernímu člověku, jsou tři fosilizované lebky (dvou dospělých a jednoho dítěte) nalezené u lokality Herto ve východní Etiopii, datované do období před cca 160 000 lety. Zhruba ve stejné době, kdy Afriku obýval člověk z Herto (archeology nazvaný Homo sapiens idaltu), se zástupci Homo heidelbergensis v Evropě proměnili na arkticky adaptované neandrtálce.
Nástup doby ledové a šíření pouští dlouho limitovaly pronikání afrických moderních lidí do dalších částí světa. Změna přišla s oteplením a nástupem tzv. eemské doby meziledové v období před cca 131 000–114 000 lety, kdy se vyprahlá Sahara zazelenala a zaplnila jezery obklopenými hojnými stády zvěře. Přesně v této době mizí v Levantě archaické formy Homo sapiens a nahrazují je moderní typy, což je zřejmé z nálezů na známých lokalitách Schul a Qafzeh v Izraeli. První vážnější “výlet” moderního člověka z Afriky ale bohužel neměl dlouhého trvání; zřejmě vlivem prudkého globálního ochlazení před 70 000 lety a šíření pouští vyklízejí levantští sapienti pole a nahrazují je na chlad dobře adaptovaní neandrtálci pronikající z Evropy.
Odkud pocházejí “Adam” a “Eva”?
Archeologie minulého století v podstatě ustrnula na premise, že k prvnímu šíření moderních lidí z Afriky došlo před 100 000 lety, ale nebyla schopna vysvětlit, jaký měli tito lidé vztah k nálezům Homo sapiens, jež se v Eurasii objevují až s odstupem dalších 50 000 let. Léta tápání nakonec ukončil v 80. letech rozvoj molekulární genetiky. Její přínos prakticky přes noc zcela zbořil staleté konstrukce předních světových archeologů i antropologů.
První pokusy vystopovat genetický původ Homo sapiens se zaměřily na tzv. mitochondriální DNA (mtDNA), tj. DNA obsaženou v mitochondriích, „energetických továrnách“ každé buňky. Protože mitochondrie je svým původem de facto aerobní symbiotická baktérie, která se kdysi dávno stala buněčnou organelou produkující kyslík, obsahuje svoji vlastní DNA, která se sice z oplodněného vajíčka matky dědí na dceru i syna, ale do další generace se přenese pouze prostřednictvím dcery (v ženské linii). Na základě mutací v mtDNA lze potom určit takzvaný „haplotyp“ a sestavit genealogické vývojové stromy. Větší skupiny navzájem příbuzných haplotypů se řadí do tzv. haploskupin, jež se označují kombinací písmen (u mtDNA od A až po Z) a číslic (tedy např. N9a). V průběhu 90. let se pozornost genetiků zaměřila na mužský Y-chromozom obsažený v buněčném jádře. Protože jeho genetická informace se předává z generace na generaci pouze v mužské linii, představuje Y-chromozomální DNA velmi užitečný ekvivalent k mtDNA. Stejně jako mtDNA se i Y-chromozomální linie dělí do řady haploskupin, jejichž typologie používá kombinací písmen (A-R) a čísel. Y-haploskupina E tedy např. má dceřinnou haploskupinu E3, z níž pochází větev E3b, dále E3b1, E3b1α atd.
V době nástupu těchto nových genetických technologií měl v archeologii velkou váhu tzv. multiregionální model vývoje člověka, který předpokládal, že regionální varianty archaických lidí (popřípadě i Homo erectus) v Asii a v Evropě významně přispěly do genofondu současného člověka nebo se dokonce do podoby Homo sapiens vyvinuly nezávisle na afrických formách Homo sapiens. Už první odhady stáří „mitochondriální Evy“, tj. společného předka všech soudobých mtDNA haploskupin, však touto představou otřásly. Podle nich se linie „Evy“ sbíhají v Africe před pouhými 200 000 lety. Mitochondriální DNA se tak stala základem radikálního evolučního modelu „Out of Africa“ („Ven z Afriky“), který razil tezi, že moderní lidé jsou potomky relativně nedávné migrace z Afriky, která kompletně vymazala všechny archaické hominidy v Eurasii. Na konci 90. let našla tato teorie podporu i ve výzkumu Y-haploskupin: Také mužské linie na Y-chromozomu se sbíhají poměrně nedávno v Africe a nikde na světě nebyly objeveny stopy po Y-haploskupinách pocházející z jiné hominidní populace. „Y-chromozomální Adam“ byl nicméně o něco mladší než „Eva“; k divergenci Y-chromozomu došlo údajně před nějakými 110 000 lety, což v praxi znamená, že se rozchod moderních lidí nejpravděpodobněji odehrál na sklonku eemské doby meziledové.
http://www.scs.uiuc.edu/~mcdonald/WorldHaplogroupsMaps.pdf ).
Je zajímavé, že navzdory často proklamovaným tvrzením o původu Homo sapiens ve východní Africe se větvení mužských i ženských haploskupin jednoznačně odvíjí z jížní Afriky. Zdejší archeologické kultury se přitom nepodobají soudobým kulturám levantských lidí. V období eemského interglaciálu tedy zřejmě došlo k lidské expanzi nezávisle ze dvou míst v Africe, přičemž jako evolučně úspěšná se ukázala být pouze technologicky pokročilejší jihoafrická populace. Jak se zdá, potomci těchto “nejstarších lidí” přetrvali na jihu Afriky až do dnešních dob. Není třeba je podrobněji představovat - známe je jako Sany (Křováky). Jejich genofond byl sice ovlivněn historickou bantuskou migrací ze severu, ale přesto lze snadno identifikovat původní složení jejich haploskupin – z mužské strany šlo o Y-haploskupinu A a z ženské o haploskupiny L0d a L0k. Archaický původ Sanů nepřímo dosvědčuje existence zvláštních fonémů, tzv. mlaskavek (angl. clicks), o nichž se předpokládá, že byly přítomny v původním “lidském prajazyku” a skupiny migrující z Afriky je ztratily. Kupodivu existuje ještě jedna oblast v Africe, kde se setkáme s archaickými liniemi A a L0. Leží ve východní Africe, na území Súdánu, Etiopie a Keni. Vysoká koncentrace těchto linií je zjevně spjata s antropologicky značně osobitou skupinou Nilotů (respektive s etniky hovořícími nilosaharskými jazyky), kteří se vyznačují extrémní evoluční adaptací na podnebí suchých a horkých savan. Ta se odráží hlavně ve velmi tmavém zbarvení pokožky a velmi štíhlé, šlachovité postavě s neobyčejně dlouhými končetinami, která zvětšuje plochu pro vypařování potu a tím zabraňuje přehřívání. Původní Y-haploskupina Nilotů (A3b2) je přitom jen jednou z řady podvětví křovácké Y-haploskupiny A. Z toho vyplývá, že Niloti jsou pozůstatky populace, která se kdysi dávno odloučila od předků moderních Sanů a zamířila do oblasti Afrického rohu a jížní Sahary.
Skupina lidí, která se před více než 100 000 lety odštěpila od předků Sanů a Nilotů a vyrazila na sever, tvoří jedinou Y-chromozomální větev BR. S nástupem extrémně chladného a suchého období před 70 000 lety byla zřejmě část těchto sapientů vytlačena pouští do nehostinných pralesů středozápadní Afriky. Jejich původní mužské linie sestávají z Y-haploskupiny B a ženské z L1 a L2. Dnes je známe jako Pygmeje, vůbec nejmenší zástupce Homo sapiens na zemi. Jejich trpasličí vzrůst (145–160 cm) je názorným příkladem tzv. insulárního dwarfismu, tedy zmenšování tělesného vzrůstu vlivem izolace na území s nedostatečnými zdroji potravy.
Druhý klan z větve BR, který se rozešel s předky Pygmejů a je designovaný genetiky jako CR, je pro nás kriticky důležitý. Pocházejí totiž z něj předkové všech současných Neafričanů. Genotyp muže, jehož Y-chromozomální linie nad tímto klanem převládly, se vyznačoval specifickou mutací M168, a mateřské haploskupiny náležely do jediné větve L3. Diverzita těchto linií ukazuje, že centrem jejich expanze byla východní Afrika.
Pavel Grasgruber National Geographic
NEJČTENĚJŠÍ